Narazila jsem na hezký článek ze stránky:http://pudlinfo.sweb.cz/

Jádro pudla aneb pudl není psí blondýnka…

Pakliže je hrdinkou filmu mimořádně stupidní fiflenka, můžete vzít jed na to, že režisér obsadí do této role blondýnku. A má-li tato dáma ve scénáři psího společníka, můžete se vsadit, že jím bude pudl. Pokud možno narůžovo obarvený nebo alespoň s růžovými mašličkami na uších… V obecném nekynologickém lidském povědomí je na pudla stále často nahlíženo s despektem jako na poněkud slaboduchou načančanou hračku vhodnou pouze jako dekorace na gauč.
Samotnému pudlovi je naštěstí názor laiků slušně řečeno „u bambulky“ a atˇuž nastříhán do vrcholně extravagantního výstavního střihu či okudlán podomácku nůžkami, které nepříliš manuelně zručná panička vyštrachala v šití, zůstává pudl stále v podstatě naprosto obyčejným psem. Psem, který v sobě nemá žádné tajemno orientálních plemen ani složitost plemen primitivních. Psem v pravém slova smyslu nejpsovatějším…

Střední bílá fena Constance Kamyr na výstavě ...	...a po procházce...

Nemám ráda portréty plemen, po jejichž přečtení máte pocit, že jste právě narazili na psí super rasu, a že nic  inteligentnějšího, krásnějšího, sportovnějšího, cvičitelnějšího a k dětem vhodnějšího než plemeno xy ještě nebylo vyšlechtěno. Autor takového článku budˇ vědomě nepíše celou pravdu nebo je do svého vyvoleného plemene tak slepě zamilován, že nevidí žádné jeho nedostatky.
Neexistuje super plemeno a ani pudl super plemenem není. Není vhodný úplně ke všemu a není vhodný úplně pro každého. Přesto je vhodný ke spoustě aktivit a sportů a pro poměrně široký okruh zájemců. Je to dáno nejen jeho variabilitou velikostní, ale i povahou, kterou formovalo původní využití plemene i jeho další historický vývoj.

Historie
Tím se dostáváme k historii plemene, která je značně prozaická – než pudl zahájil své vítězné tažení světem coby společník, jeho prabáby a pradědové sloužili člověku jako psi ovčáčtí a lovečtí. Francouzi považují za předka pudla barbeta – starofrancouzského honiče, zatímco Němci hledají jeho předky mezi ovčáckými psy. Francie nakonec ve sporu o pudla zvítězila a je považována za zemi původu. Název plemene je odvozen z německého pudeln (máchat se ve vodě) či Pfudel (kaluž) a francouzský název Caniche pochází ze slova Canard (kachna). Dodneška dělá pudl svému jménu čest a většina jeho příslušníků nejen vášnivě aportuje, ale miluje k pramalé radosti majitelů i brouzdání ve vodě a blátě.
Ze své lovecké minulosti si pudl přinesl do současnosti nejen  fanatickou vášeň pro aporty, ale i často posmívaný klasický střih – střih s vyholenou zádí. V tehdejší době ho ale nenosil pro parádu, na tu se tehdy nijak nedbalo. Pudlí prapředek byl  mnohem víc nevzhledný zaknocený chlupáč než manekýn a střih vznikl z ryze praktických důvodů – vyholená zádˇumožňovala psovi lepší a dynamičtější plavání (dodnes je tak z téhož důvodu stříhán i portugalský vodní pes) a hustá zfilcatělá srst na hrudi nepropouštěla vodu a chránila před chladem.
Až do 16. století byli pudlové pouze poměrně velcí  psi. Během 16. až 18. století se začali objevovat menší pudlové, kteří nalezli své uplatnění také jako artisté u nejrůznějších potulných kejklířů a komediantů. Odsud byl jen krůček do srdcí i ložnic vznešených dam stejně jako prostého obyvatelstva, kam se posléze pudl s potěšením přestěhoval.
"Domácí“ pudlí historii lze vysledovat zhruba od roku 1935, kdy byl založen Klub pěstitelů a přátel pudlíků – dnešní Klub chovatelů pudlů. V té době vydala Francie první oficiální standard plemene, který uznával tři velikostní rázy – trpasličí, střední a velký, tři barevné rázy – černý, hnědý a bílý a jediný střih – klasický (na lva). Významné chovatelské stanice a vývoj chovu v tehdejším Československu najde hlubší zájemce o plemeno v knize Jaroslava Hrubanta – Pudl. Po roce 1968 došlo k obrovskému boomu plemene (ročně přibývalo v té době průměrně 76 chovatelských stanic, v roce 1985 jich bylo neuvěřitelných 1550!).
Značně okleštěnou historii plemene snad ještě doplním o informaci, že trio původních barev bylo v roce 1970 doplněno o dnes velmi populární stříbrnou, v roce 1977 o meruňkovou a konečně v roce 2007 o barvu červenoplavou. Výškový ráz „toy“ byl uznán v roce 1984. Postupem let se také zvyšovala horní hranice u velkých pudlů, která se z původních 55 cm vyšplhala až na dnešních 60 cm s toleranci 2 cm. V roce 1960 byl rovněž uznán tzv. moderní střih, který plemeno velmi zpopularizoval. Mimochodem – název „moderní“ mu zůstal, třebaže dnes se už dávno na výstavách příliš nenosí…

Vlastnosti a využití
Jak vyplývá z předešlých řádků, pudl od okamžiku, kdy se vyštrachal z močálu s kachnou v hubě, pardon, po myslivecku v mordě, přes doby putování s kejklíři až po přesun do „vyšších společenských vrstev“– vždy žil v těsné blízkosti člověka, musel ho poslouchat a spolupracovat s ním. Je známým faktem, že plemena psů, která po celou dobu svého vývoje měla za úkol úzkou spolupráci s člověkem jsou podstatně snáze cvičitelná a ovladatelná než plemena, která pracovala samostatně a rozhodovala se bez svého lidského protějšku. To dokazují i etologické pokusy zaměřené na pracovní inteligenci. Při nich bylo testováno 79 plemen a pudlové se umístili na druhém místě za border koliemi (Sranley Coren – Inteligence psů). Patří tedy mezi plemena, která potřebují nejkratší čas k pochopení a naučení cviku. Naučené pak pudl provádí ochotně, radostně a přesně a ve výkonu je spolehlivý.
Pudl vám tedy na „cvičáku“ rozhodně ostudu neudělá a třebaže jeho doménou jsou aporty a překážky, baví ho i základní poslušnost. Jednoduché zkoušky typu BH, ZZO, ZOP či ZPU1 jsou pro něho hračkou a připravit ho na ně zvládne i dítě či začátečník. Dnešní trend výcviku hravou formou pudlovi vyhovuje, protože mnoho pudlů (zvláště feny menších rázů) je přirozeně submisivních a tvrdší dril psychicky dobře nezvládá. Pudl je  jedním z velmi vhodných plemen pro disciplínu, která je u nás prozatím v plenkách – pro obedienci. Jeho velká fixace na majitele, díky níž se  nenechá příliš rozptylovat okolím a zájem o míček, který slouží jako odměna, velice usnadňují výcvik. Rovněž nyní stále populárnější tanec se psem je pro pudla jako šitý na míru – obratnost a exhibicionismus, který je mnoha pudlům vlastní, ho pro tuto disciplínu předurčují.

Střední hnědá fena Fazi Ave Eiram předvádí ukázkový aport...	..a tatáž fenečka v roztomilé roli obranáře (foto Zuzana Voráčová)

Třebaže je pudl co do velikosti, barvy a dokonce i povahy velice variabilní plemeno, některé vlastnosti jsou všem rázům společné.  Tou snad  nejzákladnější je temperament a pohyblivost. Pudlové jsou neúnavní, velmi energičtí, rádi běhají, jsou ohromně obratní v terénu a skvěle skáčí. Ostatně podíváte-li se na stavbu jejich těla, vidíte, že je prosta jakýchkoli extrémů – dlouhá čenichová partie bez deformací umožňuje bezproblémové dýchání i za horkého počasí, hřbet je krátký, takže páteř není příliš zatěžována, nohy jsou vysoké a s dobrým úhlením. To vše předurčuje pudla ke skokům i vytrvalému klusu. Díky tomu je vynikajícím partnerem pro kondiční běh, pěší turistiku (bez problémů i na dlouhé trasy) a pohybové sporty jako je agility či flyball. Velcí a střední pudlové mohou bez problému doprovázet i cyklistu či jezdce na koni – výhodou je, že pudlové nemívají tendenci štvát zvěř a jsou i z koně či kola dobře ovladatelní (nevýhodou pak fakt, že se z vyjíždˇky  vrací coby umolousaná koule plná bodláků a dalších „přírodnin“).

Agility (velká aprikotka Golden Figli z Derže)	střední hnědá fena Hestia Brown Neraka
Kamarádi na sněhu...	...i ve vodě (trpasličí aprikotka Discovery Cassiepia a německý ovčák Zakynthos Sherak)

O agility a flyballu jsem se již zmiňovala – oba tyto sporty pudly ohromně baví a hodně pudlů se jim s úspěchem věnuje. Nejsou sice tak rychlí jako border kolie, ale jsou snáze ovladatelní i pro člověka, který s tímto sportem začíná. S pudly se ovšem setkáváme i tam, kde bychom je spíše nečekali – na coursingových závodech. První pudlice, která se tomuto sportu věnovala, byla černá trpasličí fena Imagie Black Sakké Mileny Vrbové (mimochodem velmi úspěšná rovněž v agility a flyballu), dnes na coursingu vidíme převážně velké pudly.

Ačkoli je pudl chován už víceméně jen jako společenské plemeno, láska k vodě a aportu mu zůstala, jak dokazuje tato fenka stříbrného toye.	Aportování je životní vášní velké většiny pudlů. (trpasličí aprikotka Electra Cassiepia, foto Martina Háková)
Rychlost předurčuje pudla k takovým sportům jako je agility, flybal či coursing	Sníh drtivá většina pudlů doslova miluje (na obou snímcích trpasličí aprikotka Electra Cassiepia, foto Martina Háková)

Pakliže hovoříme o sportovním využití pudla, nabízí se otázka, jak jde dohromady sport a srst? Opomineme-li skutečnost, že pudla lze ostříhat úplně nakrátko, což spousta majitelů z pohodlnosti dělá, lze naprosto bez problémů sportovat i s výstavním zvířetem. V tom má pudl nespornou přednost před některými jinými dlouhosrstými plemeny – s výstavním jorkšírem či maltézáčkem nemůže majitel bez zabalíčkované srsti ani obejít park, natož se věnovat nějakému sportu. Výstavního pudla nemusíte nijak výrazně omezovat, ale musíte počítat s tím, že bez práce se to neobejde. Ono se to totiž bez práce neobejde v žádném případě…

Péče o srst
Srst pudla je nejnápadnějším znakem plemene a umožňuje svou v psí říši jedinečnou texturou obrovskou škálu úpravy. Roste po celém těle (tedy i v obličejové části a na tlapkách, které se u všech střihů bez rozdílu holí) a neustále dorůstá. Kdybychom pudla nestříhali, za několik měsíců máme  amorfní kouli, ve které plemeno pozná skutečně jen znalec (s tímto případem se velmi často setkáváme v útulcích, kde jsou zanedbaní pudlové mnohdy vedeni jako kříženci). Úprava srsti je stará jako plemeno samo a stejně jako ono prošla velkými změnami. Zatímco „na chodníku“  převládá z praktických důvodů krátký střih nejvíce podobný tzv. modernímu, na výstavách se setkáváme se střihy, které dávají vyniknout eleganci tělesné stavby a efektní mechanice pohybu. Údržba a úprava srsti výstavního jedince je časově, technicky a potažmo s tím i finančně velmi náročná záležitost – náročnost přímo koreluje s velikostí pudla a kvalitou jeho srsti. Špičkoví výstavní psi mají extrémní hustotu srsti, úprava na výstavu zabere několik hodin a nutně musí být provedena odborníkem. Odborníkem je myšlen skutečně člověk, který výstavní střihy ovládá, nikoliv běžný majitel průměrného salonu, který všechny pudly šmahem upravuje pomocí strojku „na chodníkovou modernu“. Takových lidí není po republice mnoho a zájemce o výstavy musí počítat s tím, že bude na stříhání někdy i mnoho kilometrů dojíždět. Samozřejmě, že i obyčejné domácí mazlíčky bez výstavních ambicí je třeba pravidelně česat a stříhat (cca každých osm týdnů), ale nároky na střihače v tomto případě nejsou tak veliké.

V katastrofálně zanedbané srsti psa z útulku se skutečně skrýval...	...pudl

Častým argumentem pro koupi pudla bývá fakt, že pudl postrádá psí pach a jeho srst klasicky nelíná, tudíž majitel pudla nenachází v bytě chuchvalce podsady jako majitelé některých jiných dlouhosrstých plemen (pekinéz, špic, atd.) ani tisíce „jehliček“ z plemen krátkosrstých. Je to nesporná výhoda, ale je otázkou, zda je tato výhoda vyvážena nutností pravidelné péče o srst. Jen málokteré plemeno dokáže být totiž tak ošklivé, jako zarostlý, oholený či podomácku ostříhaný pudl.

Věk a zdraví
Pudlové patří mezi extrémně dlouhověká plemena – běžně se dožívají kolem čtrnácti let, ale ani psi staří šestnáct až osmnáct let nejsou u tohoto plemene žádnou zvláštní výjimkou.  Vitalitu si udržují obvykle do dvanácti až třinácti let, teprve potom dochází velmi často k rychlému zestárnutí (někdy i během několika málo měsíců). Desetiletý pudl je většinou jen mírně stárnoucí pes plný sil, šestnáctiletý pak obvykle slepý a hluchý stařeček. 
Pokud se týká zdraví, i zde je na tom pudl poměrně dobře. Klub chovatelů pudlů vyžaduje u psů i fen pro zařazení do chovu vyšetření  pately (luxace postihuje více toy a trpasličí pudly) a stále častěji se požaduje  vyšetření PRA (progresivní atrofie sítnice). U velkých pudlů se sleduje výskyt dysplazie kyčelních kloubů.

Toyové a trpasličí pudlové mívají zejména ve vyšším věku zubní kámen – do určité míry tomu lze předejít pravidelným čištěním zubů. U všech velikostních rázů je pak třeba věnovat péči hygieně zevního zvukovodu, v opačném případě dochází snadno k jeho zánětům. V poslední době se u psů obecně,  pudly nevyjímaje, objevuje nárůst nejrůznějších typů alergií, které se projevují obvykle úporným drbáním a kožními problémy. 

Pudlové patří mezi dlouhověká plemena a často se dožívají vysokého věku ve vynikající kondici (trpasličí stříbrná fena Alka Smoky Top ve věku 13ti let)...	... a stále překrásný patnáctiletý pes (střední bílý  Foibós Arcanus Iliria)

Povaha v závislosti na velikostním a barevném rázu
Je velmi těžké psát portrét plemene, které má čtyři velikostní a pět barevných variet, zejména, jsou –li mezi nimi rozdíly nejen v barvě a skutečnosti, že některá se vejde do kabelky a další zabere půlku zavazadlového prostoru vašeho kombíka, ale i  určité rozdíly  povahové.  Jinak se prostě chová fenečka bílého toye a jinak černý „královák“. Jak jsem psala v úvodu, pudl se vychovává a cvičí snadno, přesto jednotlivé velikostní a barevné rázy přicházejí na svět s určitými dispozicemi. Není to samozřejmě pravidlem, hodně záleží na povaze rodičů a zejména na výchově majitelem, ale určitým vodítkem barva a ráz zůstává.
Obecně lze říci (neplatí to opravdu bezvýhradně a ve všech případech), že vyrovnanější povahu a pevnější nervovou soustavu mají střední a velcí pudlové, z barevných rázů pak pudlové černí, hnědí a bílí. Trpaslíci a toyové jsou vzrušivější, častěji štěkají a jsou méně sebevědomí. Stříbrní pudlové bývají odtažitější k cizím lidem, častěji nevyhledávají kontakty s jinými psy, více něž jiné rázy bývají extrémně submisivní  a ze všech barev se jeví jako nejvhodnější pro seniory (nemají méně temperamentu, jsou jen tvárnější a přizpůsobivější).  Aprikoti a červenoplaví bývají majetničtí, s kořistnickým pudem, dominantní ve smečce a zejména psi – samci, mohou snadno přerůst přes hlavu příliš liberálnímu majiteli. Pokud mohu hovořit o svých konkrétních zkušenostech s červenoplavými zvířaty, jsou velmi akční, hyperaktivní, extrovertní a vhodná k výcviku a sportu. Vyžadují však pevnější vedení a větší důslednost ze strany majitele. Prostě – jste-li dáma, která většinu času tráví sledováním mexických telenovel a  psíka by ani kapesníkem neudeřila, červenoplavý pes není nic pro vás (bytˇby se tak báječně vyjímal na zeleném potahu gauče) a pokud už trváte na tom, že tam musí být pudl, bez úhony takovýto životní styl přežije stříbrná trpasličí fenka.

Stříbrná něha	a aprikotí úsměv :-)

 Pudl není ideálním plemenem pro každého – příznivci silných psích osobností nebudou nadšeni jeho servilitou, usedlým a pohodlným lidem poleze permanentně rozesmátý pes s míčkem v hubě „na nervy“. Také člověk, který tráví celý den v zaměstnání není ten pravý partner pro pudla – nevybitý duševní a fyzický potenciál zvláště větších pudlů se může projevit destrukční činností v bytě a poruchami chování.
Pro pudla je nejdůležitější úzký kontakt s člověkem – zajistíme-li tuto jeho základní potřebu, je plemeno poměrně hodně přizpůsobivé. Mnoho pudlů žije s důchodci a tato zvířata jsou obvykle velmi mírná a klidná. Pro seniory jsou nejvhodnější rázy toy a trpasličí, střední a velcí pudlové jsou pro tyto lidi vzhledem k síle a temperamentu hůře ovladatelní, nehledě na fyzicky náročnou péči o srst.

Pudlové milují pohyb...	...ale umí i lenošit

Pudlové jsou také často pořizováni rodinami s dětmi. Pudl je vhodným partnerem pro odrostlé děti, atˇ jen jako společník, ale především pro výcvik a sport. Desetiletá slečna si mnohem lépe poradí na cvičáku  se středním pudlem než se čtyřicetikilovým labradorem. Na druhou stranu pudl (zejména toy a trpasličí) nemá tak pevnou nervovou soustavu jako některá jiná plemena  a jeho láska a tolerance k lidskému mládí není tak nezměrná, aby po sobě nechal rajtovat hordu rozkřičených a neukázněných batolat.
Pokud se týká soužití pudla se psy jiných ras, probíhá za předpokladu správné výchovy celé smečky obvykle bez problémů. Pudl se většinou ochotně podřizuje jedincům větších a dominantnějších plemen. Menší psy, než je on sám, se nesnaží terorizovat, pokud ho respektují. Ovšem je víc než pravděpodobné, že příslušníkům málo temperamentních plemen a plemen, která neoplývají smyslem pro humor, poleze ke hře stále naladěný pudl, lidově řečeno, pěkně "na nervy".  Soužití s kočkami a jinými domácími mazlíčky nečinívá problémy – pudl, který respektuje svého majitele respektuje přirozeně i jeho zákaz „lovit“ či z hravosti „mordovat“ slabší členy domácnosti. 

Kombinace pudl a německý ovčák se v rodinách objevuje překvapivě často. Někde převládají pudlové (chov. stanice Cassiepia) ...	...a někde zase ovčáci (chovatelská stanice Alfari Bohemia, foto Zuzana Voráčová)
Trpasličí stříbrná fenka Alka Smoky Top při komunikaci se samičkou sphynx potkana Sugar	Hmotnostní rozdíl 45 kg není překážkou bezproblémového vztahu  správně vedeného rotvajlera a toy pudla (rotvajler Chris z Křižanova)

Povahové vady
Agresivita, hysterie a bázlivost jsou tři nejčastější povahové defekty, se kterými se u pudla můžeme setkat. Zatímco agresivní a hysteričtí jedinci se bez milosti z chovu vyřazují a díky tomu se tyto vlastnosti vyskytují  hlavně u jedinců bez PP, bázlivost a přehnaná zdrženlivost vůči cizím lidem není vzácným jevem ani u pudlů s PP. Tito psi se patologicky váží pouze na svého majitele a jeho rodinu a odmítají kontakt s cizími lidmi a často rovněž s neznámými psy. Někteří majitelé nepovažují tento povahový rys za vadu,  správný pudl by však měl být extrovert – přátelský, otevřený a sebevědomý. S bázlivostí se více setkáváme u toy a trpasličích pudlů a častěji u stříbrného rázu. Zatímco trochu zdrženlivosti lze prominout „toyáčkovi“, bázlivý střední nebo nedejbože velký pudl není nic pěkného na pohled. Vzhledem k tomu, že povaha se velmi dědí, měl by zájemce o štěně dobře zvážit, vezme-li si potomka matky, která na něj po celou dobu návštěvy hystericky vřeští z kouta obýváku. Obrovskou roli hraje rovněž socializace štěněte – úzkostlivá majitelka, která psíka nacpe do tašky pokaždé, míjí-li na ulici cokoliv většího než je jorkšír, bude mít časem budˇbojácné zvířátko kráčející jí opatrně za patami nebo v horším případě nesnesitelného řvoucího kreténka, škubajícího se na flexi vodítku při spatření jakéhokoliv jiného psa.

 
Prokletí jménem „bezpapíráci“
Stejně jako mnohá jiná plemena zažíval i pudl období módnosti i úpadku. V současné době není módním hitem, tuto nevděčnou štafetu přebrala jiná plemena, přesto stále patří k nejrozšířenějším psům.
Ohromná módnost plemene v osmdesátých letech vedla k jeho velkému rozšíření a potažmo s tím také k masovému chovu pudlů bez rodokmenu. Tento „chov“ byl a dosud je postaven na jedincích, kteří byli pro závažné defekty exteriérové, povahové a zdravotní  vyřazeni z čistokrevného chovu.  Po generace a generace jsou tato zvířata nadále množena laiky bez elementárních znalostí standardu a bez jakéhokoliv zájmu o plemeno, jen za účelem zisku. Náhodné křížení velikostních a barevných rázů a spojování zvířat s těmi nejhrubšími vadami dalo vzniknout „chodníkovému“typu pudla, který je od ideálu plemene co do exteriéru i povahy velmi vzdálen, bohužel ale na našich ulicích mnohonásobně převládá.. (podrobněji je toto téma zpracováno v článku „Pudla bez PP?“)
Tak jako u všech ostatních plemen platí tedy i u pudlů, že zájemci by neměli ve vlastním zájmu podporovat množitele „bezpapíráků“ a nechtějí-li z jakýchkoli důvodů kupovat čistokrevné zvíře, raději poskytnout domov některému ze psů v útulcích.

 
Jste-li opravdovým zájemcem o plemeno a chcete-li pudla, který povahou a exteriérem odpovídá standardu (lhostejno zda na chov a výstavy, sport, či jen jako společníka), sledujte inzerci na stránkách jednotlivých chovatelských klubů (viz. např. odkazy na těchto stránkách), chovatelských stanic či odborných kynologických periodik (Pes přítel člověka, Svět psů).

Nezáleží –li vám nijak zvláštˇna vzhledu pejska a chcete-li „jen“ pudlíka, podívejte se na nabídku opuštěných psů na stránkách Pudl v nouzi.  Zde nabízení pejsci jsou „bezpapíráci“ a jsou tedy kvalitou zcela shodní s pudly bez PP, které nabízejí množitelé v nejrůznějších inzertních rubrikách za několik tisíc korun.

Na závěr….

Pudl může být exkluzivním výstavním psem stejně jako odpudivou umolousanou koulí chlupů. Může být vrcholovým sportovcem i obtloustlým gaučovým povalečem. Může být okouzlujícím, vychovaným a milým společníkem zrovna tak jako nepříjemným, uštěkaným a neposlušným psem. Stejně jako u většiny ostatních plemen totiž platí, že bude přesně takový, jakého ho budete chtít mít…

Zanedbaný  bezpapírový stříbrný trpaslík	a trpasličí stříbrný  šampion v dokonalé úpravě (Mario Silver Sakké)
A totéž v barvě černé - neupravený černý trpaslík bez PP	a špičková černá trpasličí fena ve výstavním střihu (Jacqueline Bohemia Timothy)

(Nezkrácená verze článku, který byl pulikován v časopise Pes přítel člověka 9/2008)